Úryvek z knihy Barva kouzel

18. února 2007 v 17:06 | Terry Pratchett |  Úryvky z knih
Když se Mrakoplaš probral, zjistil, že ho drak pozoruje. Přesněji řečeno, upíral oči zhruba jeho směrem. Mrakoplaš zasténal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucítil nesnesitelnou bolest v zádech, takže sykl bolestí.
Závojem bolesti a strachu upíral oči na obludu.
Stvoření viselo ze silné větve obrovského suchého dubu vzdáleného několik desítek metrů. Zlatavě bronzová křídla mělo pevně obtočená kolem těla, ale dlouhá koňská hlava na ohebném krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlížela prales.
Bylo to zvláštní, že drak byl napůl průsvitný. Od jeho šupin se sice odrážely sluneční paprsky, ale Mrakoplaš přes jeho tělo rozeznával obrysy větví za ním.
Na jedné z nich seděl člověk, umenšený dračími rozměry na velikost trpaslíka. Byl skoro nahý. Na sobě měl jen jakýsi zanedbatelný kožený pytlík v místě klína, jezdecké boty a na hlavě helmu s vysokým ozdobným hřebenem. Znuděně si mával sem a tam krátkým mečem a rozhlížel se po vrcholcích stromů s výrazem někoho, kdo vykonává všední a otravnou práci.
Mrakoplašovi se začal po noze nahoru pachtit brouk.
Čaroděj přemýšlel, kolik škody může napáchat polohmotný drak. Že by ho mohl jenom přizabít? Mrakoplaš se rozhodl, že tohle raději zkoumat nebude.
Začal se pomalu posunovat po zádech, na špičkách prstů a na patách stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekého křoví. Pak se vztyčil na nohy a rozběhl se mezi stromy jako zajíc. Neprchal s žádným určitým cílem. Neměl ani zásoby, ani koně. Když mezi sebe a draka položil alespoň míli, zapotácel se a vysíleně se opřel o kmen jednoho stromu. Strom na něj v té chvíli promluvil.
"Psst!" řekl.
Mrakoplaš ve strašlivém očekávání zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevýrazné kůry, chomáčů listí, ale zvědavost jej nakonec přinutila ty kotvy opustit. Oči mu nakonec ulpěly na černém meči, který byl zabodnut do větve přímo nad Mrakoplašovou hlavou.
"Tak tam tak hloupě nestůjte," prohlásil meč (a jeho hlas zněl jako zvuk, který vydá velká vinná sklenka, když budete po jejím okraji jezdit namočeným prstem). "Pojďte mě vytáhnout!"
"Cože?" zeptal se zmámený Mrakoplaš a hruď se mu stále ještě bouřlivě zvedala.
"Vytáhněte mě," opakoval Kring. "Buď mě vytáhnete, nebo strávím další milion let v uhelné sloji. Vyprávěl jsem vám už o tom, jak mne hodili do jezera v -"
"Co se stalo s vostatníma?" zeptal se Mrakoplaš a stále se vysíleně opíral o kmen stromu.
"No, ty přece dostali ti draci. Koně taky. A tu bednu. Mě taky, jenže Hrun mě upustil. Vy ale máte štěstí!"
"Nó -" začal Mrakoplaš. Kring si ho nevšímal.
"Řekl bych, že budete pospíchat, abyste je co nejdříve osvobodil, že?" dodal.
"No... jo, i když -"
"Tak mě laskavě vytáhněte a můžete jít."
Mrakoplaš zíral na kouzelný meč. Myšlenka na záchrannou akci byla uložena v jeho mozku tak vzadu, že jestli bylo něco na nejnovějších odvážných teoriích o podstatě a tvaru vícerozměrné mnohočetnosti vesmíru, byla vlastně úplně vpředu, jenže kouzelný meč, to byl neobyčejně cenný předmět...
A před sebou má dalekou cestu za domovem... ať už ho nalezne kdekoliv.
Vyškrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po větvi k meči. Kring držel ve dřevě jako vrostlý. Mrakoplaš ho chytil za rukověť a táhl, až se mu před očima dělaly hvězdičky.
"Zkuste to ještě jednou," dodával mu meč odvahy.
Mrakoplaš zasténal a zaskřípal zuby.
"Mohlo by to být horší," prohlásil Kring. "Mohla by to být kovadlina."
"Yaark," zachrčel čaroděj a vzklíčila v něm obava o budoucnost třísel a pupku.
"Kdysi jsem prožíval mnohorozměrný život," prohlásil meč.
"Ungh?"
"Měl jsem totiž mnoho jmen, víte?"
"Úžasné," řekl Mrakoplaš. Čepel konečně vyklouzla ze dřeva on se zapotácel dozadu. Meč byl překvapivě lehký.
Když se mu podařilo slézt zpátky na zem, rozhodl se, že meči oznámí, co je nového.
"Já si vůbec nemyslim, že to s tou záchranou je dobrej nápad," začal oklikou. "Myslím si, že bysme se měli nejdřív vydat do nejbližšího města a dát dohromady záchrannou výpravu."
"Draci ale mířili na Střed," prohlásil King. "No, v každém případě můžeme začít s tím, který sedí támhle na stromě."
"To teda lituju, ale -"
"Přece je nemůžete ponechat jejich osudu!"
Mrakoplaš vypadal překvapeně. "Ne?" zeptal se.
"Ne. Podívejte se, budu k vám upřímný. Pracoval jsem s lepším materiálem, než jste vy, ale nemám na vybranou. Buď s vámi, nebo... Strávil jste někdy milion let v uhelné sloji?"
"Hele, já -"
"Takže jestli se okamžitě nepřestaneš hádat, tak ti useknu hlavu!"
Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se jeho vlastní paže zvedá a ohýbá, a vzápětí si čepel, ostrá jako břitva, pobrukovala necelý centimetr od jeho krku. Pokusil se přinutit prsty, aby se otevřely a meč upustily. Marně.
"Ale já neumím být hrdina!" vykřikl zoufale.
"Rád vás to naučím."
Bronzovému Psephovi se z hloubi hrdla vydralo pomalé zadunění.
Drakojezdec K!sdra se naklonil kupředu a zahleděl se přes mýtinu.
"Vidím ho," přikývl. Lehce seskočil z větve na zem a už ve skoku tasil krátký meč.
Potom se dlouze zadíval na přicházejícího muže, který, jak se zdálo, opouštěl jen velice nerad svůj úkryt mezi stromy. Byl ozbrojen, ale drakojezdec si se zábleskem zájmu všiml podivného způsobu,jakým držel meč. Nesl ho v natažené ruce, daleko před sebou, jako by se bál, že ho někdo uvidí v jeho společnosti.
K!sdra potěžkal svůj vlastní meč a rozpínavě se usmál na čaroděje, který se k němu šoural sále blíž. Pak se na něj vrhl.
Později si z boje vybavil jen dvě věci. Nemožný způsob, jakým vyletěl čarodějův meč vzhůru, aby zachytil jeho ránu. Obě zbraně se srazili s takovou silou, že K!sdrovi vypadla zbraň z ochromených prstů. Tou druhou věcí, která jak tvrdil, byla skutečnou příčinou jeho porážky, byl to, že si čaroděj při boji zakrýval volnou rukou oči.
K!sdra uskočil dozadu, aby se vyhnul dalšímu útoku, zakopl a upadl na trávu jak dlouhý, tak široký. Psepha se zavrčením roztáhl svá velká křídla a spustil se ze stromu.
V následující vteřině skočil čaroděj k ležícímu drakojezdci a vykřikl: "Řekni tý obludě, že jestli mě spálí, tak na tebe pustim meč! Udělám to! Pustim ho! Rychle mu to řekni." Hrot černého meče se vznášel K!sdrovi těsně nad krkem. Zvláštní bylo, že čaroděj s mečem očividně bojoval, a zdálo se, že si zbraň sama pro sebe něco pobrukuje.
"Psepho!" zvolal K!sdra.
Drak vzdorně zařval, ale v posledním okamžiku vybral střemhlavý let, v jehož nejspodnějším bodě se chystal ukousnout Mrakoplašovi hlavu, a s hromovým pleskáním křídel se vrátil na svůj strom.
"Mluv!" zaječel Mrakoplaš na ležícího drakojezdce.
"Co bys rád slyšel?"
"Co?"
"Povídám, co chceš slyšet?"
"Kde jsou mí přátelé? Myslím Barbara a toho malého mužíka."
"Řekl bych, že je odnesli na Wirmberg."
Mrakoplaš divoce zápasil s mečem a pokoušel se uzavřít vědomí před Kringovým krvežíznivým bzukotem.
"Co je to Wyrmberg?" zeptal se.
"Wyrmberg je jediný na světě. Je to Dračí dům."
"Předpokládám, že tys tady čekal, abys mě tam vodnes taky, co?"
K!sdra nedobrovolně vykřikl, když mu hrot meče roztrhl kůži na ohryzku a vymáčkl z ní korálek krve.
"Takže vy se schováváte, nepřejete si, aby se lidé dozvěděli, že máte draky, aha?" pronesl výhrůžně Mrakoplaš. Drakojezdec se zapomněl a chtěl přikývnout, a kdyby se byl v poslední chvíli nevzpamatoval, byl by si sám podřízl krk.
Mrakoplaš se zoufale rozhlédl a uvědomil si, že se cestě do Dračího domu bohužel asi nevyhne.
"Tak dobrá," prohlásil nakonec tak lhostejně, jak to jenom dokázal. "Tak mě koukej vzít na ten tvůj Wyrmberg, jasný?"
"Jenže já tě tam měl přivézt mrtvého," zamumlal neochotně K!sdra.
Mrakoplaš se na něj podíval a pak se pomalu usmál. Jeho úsměv byl široký, šílený a bez špetky veselosti. Byl to ten úsměv, který většinou doprovázejí malí říční ptáčci, pochodují v něm sem a tam a vyzobávají mezi zuby zbytky.
"Živej musim stačit," prohlásil Mrakoplaš. "Když mluvíme o tom, kdo by měl bejt mrtvej,uvědom si, čí meč je v který ruce."
"Jestli mě zabiješ, nic už nezadrží Psephu a ten tě zabije!" vykřikl ležící drakojezdec.
"Tak víš co," vyzkoušel čaroděj znovu účinek úsměvu, "budu z tebe vodsekávat kousky!"
"Tak dobrá," vzdal se nakonec K!sdra. "myslíš si, že si to nedovedu představit?"
Pomalu se vysoukal zpod hrotu meč a zamával na draka. Ten znovu rozepjal křídla a pustil se k nim klouzavým letem. Mrakoplaš polkl.
"To chceš říct, že musíme letět na tomhle?" zeptal se. K!sdra, s hrotem Kringu stále ještě pod bradou, se na něj pohrdlivě podíval.
"Jak jinak by se člověk dostal do Wyrmbergu?"
"No to nevim, jak asi?" podíval se na něj s nadějí Mrakoplaš.
"Chci tím říci, že jiný způsob neexistuje. Buď letět, nebo nic."
Mrakoplaš si znovu prohlédl draka před sebou. Docela zřetelně viděl dračím tělem pomačkanou trávu, na které obluda ležela, ale když se opatrně dotkl jedné šupiny, zdála se mu hmotná až dost. Draci by měli být buď úplně skuteční, nebo by neměli existovat. Drak, který existuje jen napůl, je horší než neočekávaný extrém.
"Nevěděl sem, že sou draci průhlední," řekl.
"Vážně?" podivil se K!sdra.
Protože ho Mrakoplaš držel za pás, vyškrabal se neohrabaně do sedla. Když se čaroděj v dost nepohodlné póze usadil za ním, přesunul své sevření na dračí postroj a jemně pobídl drakojezdce hrotem meče.
"Už jsi někdy letěl?" zeptal se drakojezdec, aniž se ohlédl.
"Na něčem takovém nikdy."
"Chceš cucavý bonbón?"
Mrakoplaš spustil oči z temene muže před sebou a podíval se na sáček červených a žlutých cukrátek, které mu nabízel přes rameno.
"To je nezbytný?" zeptal se s podezřením.
"To je tradiční," odpověděl mu K!sdra. "Posluž si."
Drak vstal, těžkopádně zadusal loukou a nakonec se vznesl do vzduchu.
Jako každý, i Mrakoplaš míval ošklivé sny o tom jak se kymácí na nějakém neurčitém místě strašlivě vysoko. Z té výšky pozoroval potrhanými mraky krajinu, která pod ním ubíhala se strašlivou rychlostí (v tomhle okamžiku se většinou budil, zbrocený chladným potem. Jak by byl v těch chvílích zděšen, kdyby věděl, že to není běžná zeměplošská můra, ale vzpomínky na budoucnost. Události, které ho očekávaly, byly tak strašlivé, že vytvořily rezonanční uzel v celém jeho životě, prakticky až ke kolébce).
Tohle sice nebylo to samé, ale byl to dokonalý trénink.
Psepha se vznesl do vzduchu po sérii skoků, které lámaly páteř. Na vrcholu nejvyššího z nich se zašustěním roztáhl křídla a s hromovou ranou, která otřásla okolními stromy, je napjal.
Pak země pod nimi zmizela. Psepha se najednou začal elegantně vznášet a na jeho křídlech, která se podobala průsvitnému, zlatému filmu, se odráželo slunce. Mrakoplaš udělal tu chybu, že se podíval pod a s hrůzou zjistil, že průhledným dračím tělem vidí dole vrcholky stromů. Hodně hluboko. Při tom pohledu se mu žaludek smrskl jako ústřice pokapaná citronem.
Zavřel oči, ale moc mu to nepomohlo, protože to naopak pobídlo do trysku jeho obrazotvornost. Nakonec to vyřešil kompromisem. Upřeně hleděl nalevo dolů, do míst, kde ve střední vzdálenosti ubíhaly špičky prales a počátek močálů, které byl schopen pozorovat téměř bez úzkosti.
Ucítil náraz větru. K!sdra se napůl otočil a vykřikl přes rameno: "Pohleď, Wyrmberg!"
Mrakoplaš pomalu narovnal hlavu a dal si dobrý pozor, aby nechal Kring opřený o dračí hřbet. Uslzenýma očima před sebou spatřil nesmyslně obrácenou horu, která se tyčila nad zalesněným údolím jako trubka nad mechovou mísou. I z téhle vzdálenosti spatřil ve vzduchu jemný oktarínový svit, který musel indikovat stálý magický tok v síle alespoň - a teď Mrakoplaš vyděšeně polkl - několika miliPrimů! Přinejmenším!
To snad bylo lepší dívat se na zem. Rychle odvrátil oči a uvědomil si, že už pod sebou nevidí zem, že drak už není průhledný. Jak se blížili v širokém oblouku klouzavým letem k Wyrmbergu, drak nabýval stále solidnější formy. Vypadalo to, jako by se tělo obludy pomalu naplňovalo zlatistou mlhou. Ve chvíli, kdy se Wyrmberg objevil přímo před nimi a bláznivě se Mrakoplašovi kýval před očima, byl drak stejně skutečný jako ta skála před nimi.
Mrakoplaš měl dojem, že ve vzduchu zahlédl podivné tetelení, jako by z hory něco vyletělo a dotklo se letícího zvířete. Měl podivný pocit, že to něco způsobilo, že se drak stal opravdovějším.
Wyrmberg se před nimi postupně měnit ze vzdálené hračky v několik bilionů tun kamene, zavěšených mezi nebem a zemí. Čaroděj už viděl malá políčka a les na jeho vrcholu, droboučkou řeku vytékající z jezera a její konec - vodopád padající přes okraj plošiny...
Udělal tu chybu, že sledoval dráhu padající vody očima, a tak tak se v poslední chvíli zachytil šupinatého hřbetu.
Sluncem ozářená plošina na vrcholu obrácené hory se k nim blížila stále rychleji. Drak ani v nejmenším nezpomalil.
Když už se před nimi hora tyčila jako největší plácačka na mouchy na světě, uviděl Mrakoplaš ústí jeskyní. Psepha zamířil přímo do jednoho z nich a práce jeho ramenních svalů se zrychlila.
Když je pohltila tma, čaroděj vykřikl. Na zlomek vteřiny zahlédl zamíhání kamene, rozmazaného rychlostí. Pak se drak ocitl znovu ve volném prostoru.
Byli uvnitř jeskyně, větší než by se mělo jakékoliv jeskyni dovolit. Drak, proplouvající nesmírnou prázdnotou, se podobal filigránskému hmyzu, poletujícímu v hodovní síni.
Byli tady další draci - zlatí, stříbrní, černí a bílí, kteří v obrovské dutině podle vlastní chuti poletovali nebo se natřásali na výběžcích skal. Několik dalších draků, zahalených do vlastních křídel, viselo vysoko u klenby jeskyně na obrovských kruzích, zapuštěných do stropu. U stropu však byli i lidé. Když je Mrakoplaš zahlédl, namáhavě polkl, protože ti lidé chodili po obrovské rozloze stropu jako mouchy.
Teprve potom si všiml tisíců malých kroužků, které v řadách křižovaly celý strop jeskyně. Psephův přílet pozorovala se zájmem skupina mužů visících hlavou dolů. Mrakoplaš znovu polkl. Ani za živého boha nebyl schopen vymyslet, co teď.
"No, máš nějaký návrh?" zeptal se šeptem.
"Musíte okamžitě zaútočit," odpověděl mu pohrdavě Kring.
"Proč mě to nenapadlo?" ušklíbl se Mrakoplaš. "Není to tím, že maj všichni samostříly?"
"Mluvíte jako poraženec!"
"Poraženec! Protože budu poraženej!"
"Vaším největším nepřítelem jste vy sám, Mrakoplaši," prohlásil meč.
Mrakoplaš se znovu podíval na usmívající se muže.
Potom se zeptal unaveně: "Chceš se vsadit?"
Než mu stačil Kring odpovědět, změnil Psepha ve vzduchu směr a zavěsil se do největšího stropního kruhu, který se s nimi nebezpečně rozkýval.
"Chceš zemřít hned," zeptal se K!sdra chladně, "nebo se nejdřív vzdáš?" Ze všech stran se ke kruhu stahovali válečníci. Botami s háky se zachytávali v malých kruzích a blížili se podivným, kývavým krokem.
V polici na malém platu přivěšeném pod kruhem bylo vidět několik párů bot s háky. Než mohl Mrakoplaš zasáhnout, svezl se drakojezdec z plazího hřbetu a seskočil na plošinu. Tam zůstal stát a očividně se bavil čarodějovou bezmocí.
V tom okamžiku se ozval slabý, ale neobyčejně významný zvuk, způsobený natažením několika kuší současně. Mrakoplaš se podíval do obrácených tváří tuctu mužů. Co se týkalo módy, nedošel vkus dračích lidí k ničemu lepšímu než k jakýmsi koženým postrojům, doplněným bronzovými ozdobami. Pochvy na nože a meče nosili v obrácené poloze. Ti, kteří neměli helmy, nosili volně rozpuštěné vlasy, které jim ve vánku pod klenbou jeskyně vlály jako mořské řasy. Mezi muži zahlédl Mrakoplaš i několik žen. To, že visely vzhůru nohama, provedlo s jejich anatomií prapodivné věci. Mrakoplaš zíral.
"Vzdej se," ozval se znovu K!sdra.
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby to udělal. Kring zabručel varování a čarodějovi proběhla rukou vlna nesnesitelné bolesti. "Nikdy," vřískl. Bolest okamžitě ustala.
"Samozřejmě, že se nevzdá," ozval se těsně za ním jakýsi dunivý hlas. "Vždyť je to Hrdina!"
Mrakoplaš se otočil po hlase a oči mu padly přímo na chlupaté nosní dírky. Ty patřily k nosu mohutného mladého muže, který visel od stropu s lehkou nedbalostí.
"Jak se jmenuješ, Hrdino?" zeptal se muž. "Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest."
Mrakoplašovou rukou zalomcovala agonie. "J-já jsem Mrakoplaš z Ankhu," podařilo se mu ze sebe vypravit.
"A já jsme Lio!rt Drakopán," odpověděl visící muž a své jméno pronesl se zvláštním hrdelním klepnutím - zvukem, který Mrakoplaš považoval za běžnou součást místní interpunkce. "Jistě jsi mě přišel vyzvat k souboji na život a na smrt!"
"Abych se přiznal, ani ne..."
"Obávám se, že se mýlíš. K!sdro, pomoz našemu Hrdinovi do hákových bot. Věřím, že se nemůže dočkat, až začneme!"
"Ale ne, hele, já tady jenom hledám svoje kamarády. V žádným případě bych nechtěl..." začal vykládat Mrakoplaš, když ho drakojezdec vedl pevnou rukou po malé plošině k sedátku. Tam ho usadil a na nohou mu zašněroval pár hákových bot.
Zdroj:Eknihy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agentx agentx | 4. dubna 2007 v 19:48 | Reagovat

kdo stvořil horu wyrmberg?

2 Mira Mira | 6. října 2007 v 16:45 | Reagovat

Zkus sem dát i jiné úryvky... třeba z černokněžníka.... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama