Allan Edgar Poe-Havran

11. dubna 2007 v 15:22 | Metalistka |  Poezie
Havran
(Allan Edgar Poe)
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky
vědy prastaré a záslužné -když jsem klímal v polospaní, ozvalo
se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou je a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý
uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po
kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad
Lenorou - již poslušné světice zvou Lenora - nad jménem dívky
nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá jes hrůzou - již
jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání,
říkal jsem si bez ustání: "Je to host, jenž z nenadání zaklepal
tak neslyšně - pozdní host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně
- jednou jen a pak již ne."
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase; "Prosím,
pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak byl jsem v
polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání -
je to skoro nemožné, že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem
úslužně - venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v
strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo
mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché
oslovení "Lenoro!" zní zimničně, to já šeptám "Lenoro!" - a
ozvěna zní zimničně -jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech
trochu silněj nový šramot poblíž mne. "Jistě cos za chumelice
padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo
budíš mne -ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;"
- vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil
starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez
váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi
výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným
chováním, jež bylo velmi vybrané -"Ač ti lysá chochol v chůzi,
jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné
pouti namane -řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků
kráká bez obsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře
vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v
póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše
jedno slovo samotářsky zabrané -až jsem si řek v duchu, takže
nedošlo mu to až k sluchu: "Věřím pevně na předtuchu, osud často
okrad mne -jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."
Zaražen on na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: "Toť
bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím
a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné
-pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil
jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do
sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad
čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje
bezradné- "už víckrát ne".
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem,
jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou
tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné,
mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že bezpochyby
anděl v zvoncích z nebe propadne. "Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu
posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy
vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku, " dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu
podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -statečně, byť
opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda
tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba
uhádne" - havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku, " dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi,
jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal
tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora,
kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni
zpátky do bouře a do podvětí, satane! -nenech mi tu, starý
lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť
sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu,
havrane!" Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na
bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na
pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane
-a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Homicidal Maniac Homicidal Maniac | Web | 30. dubna 2007 v 18:38 | Reagovat

tahle báseň je moc hezká...nejhezčí....

s dovolením jsi jí vypůjčím a dám na blog, dlouho jsem hledala. Děkuji.

2 Metalistka (majitelka této stránky) Metalistka (majitelka této stránky) | Web | 30. dubna 2007 v 18:47 | Reagovat

Jo klidně.Já jsem ji taky hledala dlouho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama