Poezie

Mezi hroby se dva červi potkali

14. září 2007 v 18:24 | Jan Neruda

"Odkud, bratře?" "Z lebky básníkovy."
"Toť nám bratr, co tam viděl, poví."
"Pouhý mozek - pranic krásného.-
Odkud ty?" "Já z lebky učencovy;
nezbylo i tu nic jasného."
"Myslím, bratře, že ti géniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tmou brojícím,
nezbyde jí samé nic pak více."

Píseň

14. září 2007 v 18:20 | François Villon

Ty Smrti krutá, ve své zlobě
lásku mi vzalas, nevraživá,
a lačníš dál, i mne jsi chtivá,
i já mám za ní skončit v hrobě?

Už nemám krev a sílu v sobě.
Ty trestáš ji, že byla živá,
Smrti?

Jeden dech měla těla obě.
Když mrtvá je, i mně teď zbývá
žít jen, jak mrtvě když se dívá
můj portrét zašlý v dávné době,
Smrti!

Smolař

1. září 2007 v 8:18 | Charles Baudelaire
Unes bych tíži, přešel sráz
jenom mít sisyfovské síly !
Co s odvahou, co platno chci-li ?
Umění dlouhé, krátký čas.

Ne k pyšné mramorové arše,
k hřbitůvku někde za městem
jde srdce, flórem potažen
bubínek v rytmu traumarše.

Tak mnohý zahalený skvost
je zapomenout na věčnost
z dosahu olovnic a lopat

A mnohý květ i s vůní svou
nasáklý sladkou záhadou
se do hlubokých
samot propad.

Nehodný mnich

18. srpna 2007 v 21:20 | Ch.Baudelaire
Zdi starých klášterů se skvěly, nikdy holé,

pyšnými obrazy se svatou Pravostí,

a vřelost výrazu, jenž patřil k jejich škole,

mírnila chlad těch míst, vždy plných přísnosti.



To setbou Kristovou se zelenala pole

a mnohý slavný mnich, jejž svět dnes málo ctí,

za svoji pracovnu si hřbitov často vole,

pak oslavoval Smrt, pln prosté zbožnosti.



- Je moje duše hrob bez nejmenšího jasu,

jímž sám, mnich nehodný, tmou bloudím od všech časů,

nic nezkrašluje zdi těch temnot klášterních.



Zda z toho divadla své bídy neskonalé

vytvořím, líný mnich, jenž jenom hloubá stále,

kdy lásku očí svých a dílo rukou svých?

Maska

18. srpna 2007 v 21:19 | Ch.Baudelaire
Hleď vděky florentské, jichž je tu výběr pestrý!

V tom těle, plném šlach a plném vlnění,

je Jemnost se Silou, ty věrné božské sestry.

Ta žena, opravdu div všeho stvoření,

tak božsky robustní a v bocích štíhlá mile,

by mohla lehávat na lůžkáchv šarlatu

a krátit papežům a králům dlouhá chvíle.



- Hleď též ten paúsměv kol rozkošnických rtů,

v němž zpupnost provádí to zanícení svoje,

ten dlouhý pohled mdlý, v němž jest jen smích a klam,

ten drobný obličej, pod rámcem ze závoje,

jenž každým rysem svým, pln chlouby, říkám nám:

"Jsem zvána Rozkoší a Láskou věnčívaná!"

Hleď, jakou dráždivost to skýtá spanilost

té bytosti, jíž je ta majestátnost přána!

Pojď blíž a obejmi ten jedinečný skvost!



Urážko umění! Neblahé překvapení!

Ta žena božských vnad, slast přislibující,

má, zrůda nestvůrná, dvě hlavy na temeni!



Ba ne! Ten obličej se šklebem na líci,

toť maska, ozdoba svým vzhledem klamající,

hleď na tu hlavu zde, jež trpí, horoucí,

na hlavu skutečnou, na hlavu s pravou lící,

jež stranou s odporem se točí od lhoucí.

- Nesmírný proud tvých slz, ty bědná kráso krásy,

mi vplývá do srdce, jež mučí starosti,

tvá lež mě opájí, má duše žizeň hasí

ve vlnách, zvedaných v tvých očích Žalostí!



- Proč to však naříká, proč lká tak, kráska skvělá,

jež lidskou rasu by k svým nohám srazila?

Co tajně hlodá jí bok siláckého těla?



- Lká tak, že byla tu a je tu, zběsilá!

Co zvlášť však trápí ji v tom jejím velkém žale,

co ji tak roztřásá, je trpké vědomí,

že musí, bohužel, žít v tom světě dále,

dnes, zítra, pozítří a vždycky - jako my!

Nepřítel

18. srpna 2007 v 21:18 | Ch.Baudelaire
Mé mládí nebylo než dobou nepohody
a jasné slunce mi jen zřídka zaplálo;
déšť s bouří natropil v mém sadě tolik škody,
že plodů růžových mi zbývá pamálo.

A teď se přiblížil již podzim vidin ke mně,
a já snad lopatu a hrábě abych zdvih
a znovu shrabal prsť té zatopené země,
po vodě plné děr, jak hroby hlubokých.

Najde však nový květ, o kterém se mi snívá,
v té půdě smývané, tak jako výspa bývá,
tajemnou potravu, sloužící květinám?

Čas život polyká - ó běda, třikrát běda! -
a podlý Nepřítel, jak srdce hlodá nám,
se silný po krvi, co pozbýváme, zvedá.

Spáč v úvalu

15. srpna 2007 v 15:41 | Jean Athur Rimbaud
Toť díra zeleňe, v níž tiše zpívá řeka,
Vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
Kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
Toť úval se sluncem, jež strácí zde svůj žár.
Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí
Spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
Pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
Až na zem do trávy, kde leží na břiše.
Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce
Jak děcko v nemoci, když přitulí s ek matce.
Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!
S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
Spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
A dvěma ranami má prostřelený bok.

Hrob ve tmě

22. června 2007 v 23:46 | ???
Hrob ve tmě tiše leží,
Kolem něho stojí kněží.
K zemi kapky deště míří,
Vítr kolem listí víří.
Již nastala ta obávaná noc
Kdy člověk ztratí všechnu moc.


Křik a řinkot zbraní
člověk se jen marně brání
Něco co tvou duši zžírá,
Dej si pozor na upíra.


Neutíkej měj však strach,
Neboť dnes je tvůj vrah.
zároveň i spasitel
A tvůj nový zroditel.


Díky mě teď budeš žít,
A krev lidí slastně pít.
V noci budeš čile bdít,
Přes den zase klidně snít.


Řinkot zbraní ustal,
Nový upír tiše povstal,
Nyní z něho bude vrah,
Dokud kůl jej nepřemění v prach

Hrob ve tmě tiše leží,
Kolem něho stojí kněží.
K zemi kapky deště míří,
Vítr kolem listí víří.
Již nastala ta obávaná noc
Kdy člověk ztratí všechnu moc.

::::ZDROJ::::

Zlomyslná luna

19. června 2007 v 20:23 | P.Verlaine
Ta zlomyslná luna svítí
a zlověstně tkví pohledem
na osamělém čele mém:
jen v dálce o tobě smím sníti!

Ten pohled dí,že klidu v žití
bez tebe navždy zbaven jsem.
Ať mlčí!Nechce.Co je v něm,
to vím,a sotva utají ti,

proč na mě hledí,proč se zem
nemůže s lunou rozejíti.
Dost záhad!Slunce ať už svítí!
A slunce-tos ty.Vrať se sem!

::::ZDROJ::::

Sluneční paprsky

5. června 2007 v 17:55 | O lásce-P.Verlaine
Sluneční paprsky s jitrem jen málo hřejí
žito a pšenici.Klasy se zimou chvějí.
Pod modrým azurem jen zvolna mizí chlad.
Člověk jde bez cíle,nazdařbůh,jenom snad
sleduje říční tok s bledými květinami,
travnatou pěšinu,olše,jež stojí samy.
Svěží duch.Co chvíli pták kolem přesviští
s jahodou v zobáku či jinou kořistí,
v zrcadle hladiny svůj obraz zůstávaje.
Toť vše.
Zasněný návstěvník však proto tu je,
že procházeje touto čistou krajinou
jeho sen o štěstí vzbouzí se pojednou.
Právě zde dívčinu potkati se mu zdaří,
bělostné zjevení,jež zpívá a jež září,
před nímž se sklání vše a o němž básník sní,
když vyvolává si,se studem za přání,
družku,v níž konečně nalezl blízkou duši,
již v srdci zraněném odedávna jen tuší.

Hlas andělův

3. června 2007 v 15:17 | Felicie Hemans
Pojď s námi v míru zem!
Pojď tam, kde tichne drzý bouře hlas,
pojď, stín z tvé duše u nás prchne v ráz,
zde pláč se tiší úsměvem.

Zde neschvátí tě strach,
pojď sem, zde láska jen a klid
se s křídel holubiček bude lít,
jak zbrázdí vzduch jich vzmach.

Pojď ve blažených tlum,
vem pro vždy vínek spravedlivých těch,
již sešli se tu z dálných zemí všech,
všech zbavivše se dum!

Dost dlouho sama již
jsi byla, Sabatu břeh kyne ti,
pojď v družek svého dětství objetí,
ó pojď k nám, slyš, ó slyš!

Dost dlouho mlčelas,
pojď k sestrám svým, jich slyšíš ston,
jich zpěv v edenský zladěn tón
tě vítá v lásky kvas.

Nad hlavou bouře zlost
jak ve vrbách ti hřměla, sirotě,
pojď k otci, klid měj v hrobu samotě,

Teď blaženost svou měj,
kde prodlíš změny nestíhne tě hnět,
smrt přemohla zde láska, duše, sleť,
ku Bohu svému spěj!

Přátelství

1. června 2007 v 19:14 | Karel Hlaváček
V noci kdys, pohan, cválal jsem k Severu na ohnivém oři,
když silný proud Tvého již světla mne zasáhl v temnotách, druhého Pavla,
ve Tvé bych uvěřil Umění...Čekal jsem, až nebesa vzhoří
a jitro až na zprahlé rety mi kouřící rosu Tvých modliteb navlá.
Tajemné přátelství naše se stisknutím rukou snad neuzavřelo,
to chytlo v nás náhle kdys tajemnýmvzepláním sourodých fluid,
hranolem písně Tvé světlo mé v sítnici vidmem se chvělo
a bolestně bodalo, kdykoli Tvému jsem vlivu chtěl v ústraní ujít...

Sepnuté ruce když první Tvůj pozdrav pak z dálekmně ovál
a slunce Tvé vyšlo a zrak můj v něm s Tvojím se zvědavě zkřížil,
okamžik ten mne svým šlehnutím provždycky atropinoval,
jak oko své v tajemství Tvého jsem Zjevu takdychtivě vhřížil...
Hvězdy v něm chytaly, ohniska světů v něm gravitovila
a uprchlých staletí šumot v něm, zázračným dotykem probuzen, hýřil,
hlasy v něm vznikaly, ztichaly, nade vším vichřice vála
a modravý paprsek Tajemství mlhami středem až k srdci mi mířil.

Nechej mé Písni se sněžiti na Tvojich Islandů ledu
a na Tvé pustině v postních dnech hnísti si mystickou manu,
k měděným branám Tvých Emaus ať poutník pak vyslán jdu bledý
a v žlutém večeru před nimise svojí skleněnou flétnou ať stanu
s výkřikem: Čistý můj hlas je týž - prostorem nesmíšen zalét -
mohl bych bych dojíti v domě Tvém účasti jednoho z virilních hlasů?
Nesu Ti víno, jež v slujích mých vápenných zrálo již sta let
na kovových deskách, bys hluboké Tajemství zrájících vyryl v nich klasů...

Potom zas vejdu v golf, který v Tvůj přístav mou flotilu vnesl,
- a struny mých viol by v kajutách zahrály na odchod ve Spoluznění -
na stěžen, zatím co na vody černý mrak motýlů klesl,
já vyvěsím výstražnou svítilnu, aby mi svítila zase až do rozednění...
Tajemné přátelství naše se stisknutím rukou snad neuzavřelo,
to chytlo v nás náhle kdys tajemným zapláním sourodých fluid,
krystalem písně Tvé světlo mé na pltně duše se chvělo
a bolestně bodalo bodalo, kdykoli Tvému jsem vlivu chtěl v ústraní ujít...

Smrt

1. června 2007 v 19:09 | Jiří Wolker
Smrt jsou jenom bílá boží muka

na rozcestí, v poli.

Dlouhá cesta utrmácí,

nohy bolí

oči jako smutní ptáci

na trávník se posadí,

ruce zemi pohladí.

Pro člověka

je zem jako postel měkká.

Usneš-Nebe vyzvání

klekání,

kraj je bílý jako z mléka,

srdce pije, hlava leží,

oblaka jdou bez otěží,

nebe táhnou za sebou.



Potom

nad tebou a křižovatkou

velké světlo rosvítí se.



Divem ztichneš jako pěna.

A v tom světle políbí se

muž a žena.



To už ani ve snu není,

to je spíše probuzení.

Slza

31. května 2007 v 21:20 | Alexandr Sergejevič Puškin
Sklenici punče jsem si včera
dal s jedním z husarů
a hleděl na cestu, jak šerá
se mračnému oparu.
"Co máš s tou cestou?" znenadání
zeptal se mě můj druh.
"S kamarády ses ještě na ní
neloučil, zaplaťbůh."
Sklonil jsem hlavu. Nevýslovná
trýzeň mi stiskla hlas.
"Ne. Ale už tu není ona,"
vzdychl jsem a zmlkl zas.
Z řas do sklenky mi sklouzla skrytě
slza a klesla k dnu.
"Styď se!" vzkřik husar. "Jsi jak dítě!
Naříkat pro ženu!"
"Husare, křik stesk neutiší.
ty nevíš, co je cit.
I jedna slza plnou číší
dokáže otrávit."

Opilý koráb...

31. května 2007 v 21:18 | Jean Arthur Rimbaud
Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.
Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.
Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.
Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.
Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.
A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,
Potřísniv hanebně ty bleděmodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.
Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.
Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.
Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.
Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.
Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!
Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.
A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.
A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,
Jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.
Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,
Já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře -
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,
Já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,
Já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.
Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?
Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!
A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.
A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

Píseň o rodné zemi

30. května 2007 v 19:18 | Jaroslav Seifert (Moje čítanka:D)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je to,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
-není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.

Lilie

30. května 2007 v 18:57 | Karel Jaromír Erben
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti -
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

"Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne v podzelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati."

Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný kvete květ.

Lilie bílá - kdo jí uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná - kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. -

"Hoj, moje chaso, vraného mi stroj!
Chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!"

Halohou! halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop - hop! a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou zbraň,
a jako šipka před ním bílá laň.

"Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!"
Zdviženo rámě, jež ji probije, -
tu místo laňky - bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí - prsa dmou se výš,
vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?

"Hoj, sluho věrný, ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej;
v zahradě své chci tu lilii mít -
zdá se mi, bez ní že mi nelze být!

Hoj, sluho věrný, důvěrníče můj,
tu lilii mi střez a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc -
divná, podivná k ní mě pudí moc!"

Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.

"Vstávej, pane můj, chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!"

"Životem vrátkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprsek -
rosa i pára, i můj zhyne věk!"

"Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou."

Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hony slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.

"Můj věrný milý!" tak mu píše král,
"chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká - všeho doma nech."

Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
"A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážcí zůstavím."

Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce - pobořena síň:
"Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!"

Pán jede domů - dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
"Tvé pacholátko již ti nežije,
a po tvé paní - zvadlá lilie!"

"Ó matko, matko, ty hadice zlá!
Čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!"

Most

19. května 2007 v 13:52 | Jan Skácel
Řeka je blízko pojď se podívat
Jak míjí voda mezi pilíři
Spustíme olovnici kolmo k hladině
Na mrtvé vzpomeneme

A beze strachu opřeme se lokty
Trpělivější nežli rybáři
O žulu zábradlí
Neznám tvé mrtvé a ty neznáš moje

Je to jak dobrý skutek postát na mostě
A ostrá bolest jako černá čára
Projede hrudí
Najednou díváme se na oblaka shora

Alchymie bolesti

18. května 2007 v 18:37 | Charles Baudelaire
Ten, Přírodo, tě strojí v jas
a onen v čerň tě přiodívá.
Co o životě jedněm zpívá,
o smrti druhým šeptá zas.
Neznámý Herme, druhu bdělý,
ty, který jsi mě děsíval,
jsem jako Midas, bájný král,
ten alchymista neveselý.
Já zlato v sprostý kov, jaks chtěl,
a nebe v peklo měním, žel;
v rubáších, které tvoří mraky,
zřím ostatky mi drahých těl
a v modrých výších nad oblaky
jim stavím velké sarkofágy

Pršelo v noci

5. května 2007 v 21:17 | Karel Hlaváček
Pršelo v noci

Karel Hlaváček
Je pozdě již...Kouř po střechách se plazí,
srp měsíce jak stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již půlnoční déšť smyl z šikmých střech
Je pozdě již...Jen kapek pár dle domů
tak tence tříská na luceren sklo,
jež svítí žlutě na skupiny stromů,
kde náměstí se plaše zalesklo.
Je pozdě již - a měsíce srp sklivý
již padá za hřebeny mokrých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí ztlumený tmy Vzdech.
Kdos zašeptal...Však zde nic nepohne se,
vše souzeno tu býti lhostejné-
jen měsíc v kašně bázlivě se třese,
jak s věží hodiny zní zpožděné...
http://www.digineff.cz/galerie/data/502/161Kdy_pr_je_v_ka_d_kapce-med.jpg
 
 

Reklama