Úryvky z knih

Úryvek z Eragona

13. července 2007 v 15:12 | Ch. Paolini
Proč myslíš, že ti dva urgalové byli ještě v Yazuaku?" zeptal se Eragon, když už zase pokračovali v cestě. "Nevidím důvod, proč by zůstávali pozadu."
"Mám za to, že opustili hlavní oddíl, aby vyrabovali město. Divné na tom ale je, že urgalové, pokud vím, v dějinách spojili své síly jen dvakrát nebo třikrát. Znepokojuje mě, že se opět shromažďují."
"Myslíš, že to přepadení způsobili ra'zakové?"
"Nevím. Nejlepší, co můžeme udělat, je pokračovat co nejrychleji dál. Kromě toho, ra'zakové šli právě tímto směrem: na jih."
Eragon s Bromem souhlasil. "Přesto stále potřebujeme potraviny. Je tu poblíž nějaké jiné město?"
Brom zavrtěl hlavou. "Ne, ale Safira pro nás může lovit, pokud vydržíme jíst jenom maso. Tenhle pás stromů ti možná připadá malý, ale žije v něm spousta zvířat. Řeka je tu jediným zdrojem vody na míle daleko, takže většina zvířat z pláně sem chodí pít. Neboj se, nebudeme hladovět."
Eragon mlčel, Bromova odpověď ho uspokojila. Jeli a kolem nich s hlasitým křikem vylétali ptáci, opodál poklidně proudila řeka. Bylo to hlučné místo, plné života a energie. Eragon se zeptal: "Jak tě ten urgal dostal? Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem to neviděl."
"Byla to opravdu smůla," zabručel Brom. "Chvíli si se mnou nevěděl rady, a tak kopl do Sněžného bleska. Ten pitomý kůň se postavil na zadní a málem mě shodil. To tomu urgalovi stačilo, aby mi udělal tenhle šrám." Poškrábal se na bradě. "Předpokládám, že si stále lámeš hlavu s tím kouzlem. To, že jsi ho odhalil, je pro nás palčivý problém. Málokdo ví, že každý Jezdec uměl kouzlit, byť každý jinou silou. Udržovali své schopnosti v tajnosti, dokonce i když byli na vrcholu moci, protože je to zvýhodňovalo v boji s nepřáteli. Kdyby o jejich schopnostech věděl kdekdo, bylo by těžké jednat s obyčejnými lidmi. Mnozí si myslí, že král má kouzelnou moc, protože je čaroděj nebo kouzelník. Ale není to pravda; má ji proto, že je to Jezdec."
"Jaký je mezi tím rozdíl? Copak ze mě skutečnost, že jsem použil kouzlo, nedělá kouzelníka?"
"Vůbec ne! Černokněžník, jako třeba Stín, používá k naplňování svých záměrů duchy. To je něco úplně jiného než tvoje síla. Ta z tebe nedělá dokonce ani kouzelníka, protože síly kouzelníků přicházejí i bez pomoci duchů nebo draků. A určitě nejsi ani čaroděj, který získává svou moc z nejrůznějších lektvarů a zaklínadel."
"A tím jsem se vrátil k tomu, co jsem chtěl původně říct: nastolil jsi problém," pokračoval Brom. "Mladí Jezdci jako ty byli podrobeni přísné disciplíně, která sloužila k tomu, aby posílila jejich těla a zvýšila jejich duševní sebeovládání. Takový režim trval mnoho měsíců, v některých případech i léta, dokud Jezdce nepovažovali za natolik zodpovědné, aby mohli zacházet s kouzly. Do té doby žádnému žákovi neřekli o jeho možných schopnostech. Pokud některý z nich náhodou kouzlení objevil, okamžitě ho odvedli a dál ho vyučovali odděleně od ostatních. Stávalo se to zřídka, že by se někdo naučil kouzlit sám bez dopomoci," naklonil hlavu k Eragonovi, "i když oni nebyli pod takovým tlakem, jako jsi byl ty."
"Tak jak je nakonec naučili kouzlit?" zeptal se Eragon. "Nechápu, jak to můžeš někoho naučit. Kdyby ses mi to pokoušel vysvětlit před dvěma dny, nemělo by to žádný smysl."
"Žáci dostávali řadu nesmyslných cvičení, která je měla navztekat. Například jim nařídili, aby přenesli hromadu kamenů pouze pomocí nohou nebo aby naplnili děravé vědro vodou, a další neproveditelné věci. Po nějaké době se natolik rozzuřili, že dokázali použít kouzlo. Většinou to bylo úspěšné."
"To celé znamená," vysvětloval Brom, "že budeš v nevýhodě, pokud se někdy střetneš s nepřítelem, který měl tento výcvik. Stále jsou ještě naživu někteří, kteří jím prošli: třeba král a potom elfové. Kdokoli z nich by tě hravě roztrhal na kusy."
"Co tedy můžu dělat?"
"Není čas na pravidelnou výuku, ale můžeme toho spoustu zvládnout během cesty," řekl Brom. "Znám mnoho postupů, které můžeš zkoušet - dodají ti sílu a sebeovládání, ale rozhodně nemůžeš získat sebekontrolu Jezdce přes noc. Ty," pohlédl pobaveně na Eragona, "to budeš muset natrénovat za běhu. Zpočátku to bude těžké, ale odměna bude stát za to. A může tě těšit, že dosud žádný Jezdec tvého věku nepoužil kouzlo tak, jako jsi to udělal včera s těmi dvěma urgaly."
Eragon se té pochvale usmál. "Díky. Má tenhle jazyk nějaké jméno?"
Brom se zasmál. "Ano, ale nikdo ho nezná. Bude to slovo nesmírné síly, něco, čím bys mohl ovládat celý jazyk včetně těch, kdo jím mluví. Lidé po něm dlouho pátrali, ale nikdy ho nikdo neodhalil."
"Přesto pořád nerozumím, jak kouzla fungují," řekl Eragon. "Jak přesně ho používám?"
Brom vypadal překvapeně. "Copak jsem to nevyjasnil?"
"Ne."
Brom se zhluboka nadechl a trpělivě pokračoval s vysvětlováním: "Abys mohl použít kouzlo, musíš mít jistou vrozenou sílu, která je dnes mezi lidmi velmi vzácná. Také musíš být schopen prostřednictvím své vůle tuto sílu nashromáždit. Jakmile ji jednou vyvoláš, musíš ji použít, nebo nechat odeznít. Rozumíš? Takže pokud chceš tu sílu uplatnit, musíš vyslovit slovo nebo větu ve starověkém jazyce, která vystihuje tvůj záměr. Například kdybys včera neřekl brisingr, nic by se bylo nestalo."
"Takže jsem omezen tím, jak dobře znám ten jazyk?"
"Přesně tak," zajásal Brom. "A také když jím mluvíš, je nemožné někoho oklamat."
Eragon potřásl hlavou. "To není možné. Lidé vždycky lhali. Zvuk starověkých slov jim v tom nemůže zabránit."
Brom povytáhl obočí a řekl: "Fethrblaka, eka weohnata néiat haina ono. Blaka wom iet lam." Najednou z větve sletěl pták a přistál mu na ruce. Zlehka trylkoval a díval se na ně korálkovýma očima. Po chvíli Brom řekl "eitha" a ptáček odletěl.
"Jak jsi to udělal?" zeptal se Eragon užasle.
"Slíbil jsem mu, že mu neublížím. Možná přesně nevěděl, co zamýšlím, ale v tom mocném jazyce byl význam mých slov zřejmý. Pták mi důvěřoval, protože ví to, co všechna zvířata: že ti, kdo mluví touto řečí, jsou vázáni svými slovy."
"A elfové mluví touto řečí?"
"Ano."
"Takže nikdy nelžou?"
"Ne tak úplně," připustil Brom. "Oni trvají na tom, že ne, a svým způsobem je to pravda, ale zdokonalili se v umění říkat jednu věc a myslet tím jinou. Nikdy přesně nevíš, co zamýšlejí nebo jestli jsi to pochopil správně. Častokrát odhalí pouze část pravdy a zbytek neřeknou. Chce to vytříbenou a vychytralou mysl, když s nimi chceš jednat."
Eragon nad tím zauvažoval. "Co v tomhle jazyce znamenají jména osob? Dávají moc nad lidmi?"
Bromovi se souhlasně rozzářily oči. "Ano, dávají. Ti, kdo mluví starověkým jazykem, mají dvě jména. To první je pro všední užívání a má malou moc. Ale to druhé je jejich skutečným jménem a zná ho pouze pár důvěryhodných lidí. Bývaly časy, kdy se nikdo se svým pravdivým jménem netajil, ale dnes je to jiné. Každý, kdo zná tvoje skutečné jméno, nad tebou získává nesmírnou moc. Je to, jako bys svůj život odevzdal do rukou jiného člověka. Každý má skryté jméno, ale jen málokdo ho sám zná."
"Jak zjistím svoje opravdové jméno?" zeptal se Eragon.
"Elfové to svoje instinktivně znají. Nikdo jiný však nemá ten dar. Jezdci z řad lidí se obvykle vydávali na putování, aby ho zjistili - nebo aby našli elfa, který by jim ho řekl, což se povedlo zřídkakdy, protože elfové se o tyhle znalosti jen tak nedělili," odpověděl Brom.
"Chtěl bych znát to svoje," řekl Eragon toužebně.
Brom se zakabonil. "Buď opatrný. Může to být příšerné poznání. Vědět, kdo jsi, bez jakýchkoli falešných představ nebo soucitu, to je chvíle odhalení, při které každý zakusí bolest. Někteří se z té tvrdé skutečnosti zbláznili. Většina se snaží zapomenout. Ale stejně jako to jméno dává druhým moc, tak i ty získáš moc sám nad sebou, pokud tu pravdu uneseš."
A já jsem si jistá,že ty bysjiunesl, prohlásila Safira.
"Přesto ho chci znát," řekl odhodlaně Eragon.
"Nenecháš se jen tak odradit. To je dobře, protože jen ti rozhodní naleznou svoji totožnost. Ale s tím ti já nepomohu. Je to hledání, které budeš muset podniknout ty sám." Brom pohnul zraněnou paží a bolestivě se ušklíbl.
"Proč to nemůžeme ty nebo já vyléčit kouzly?" zeptal se Eragon.
Brom zamrkal. "Není důvod - ani mě to nenapadlo, protože je to nad mé síly. Ty bys to pravděpodobně s tím správným slovem dokázal, ale nechci tě vysilovat."
"Mohl bych ti ušetřit spoustu potíží a bolesti," namítl Eragon.
"Nějak to přežiju," prohlásil Brom rozhodně. "Použít kouzla k zahojení rány stojí tolik energie, jako kdyby se měla zacelit sama. Nechci, abys byl příštích několik dnů unavený. Ještě bys neměl zkoušet tak obtížné úkoly."
"Přesto, pokud je možné vyléčit paži, mohl bych někoho přivést po smrti zpět mezi živé?"
Ta otázka Broma překvapila, ale pohotově odpověděl: "Pamatuješ, co jsem říkal o pokusech, které tě zabijí? Tohle je jeden z nich. Jezdci měli kvůli své vlastní bezpečnosti zakázáno pokoušet se oživit mrtvé. Za životem je propast, kde kouzla nic neznamenají. Pokud se do ní dostaneš, síla z tebe vyprchá a tvá duše se rozplyne do tmy. Čarodějové, černokněžníci i Jezdci - nikdo z nich neuspěl, všichni zemřeli na jejím prahu. Drž se toho, co je možné - škrábance, modřiny, možná nějaké zlomené kosti -, ale rozhodně ne mrtví lidé."
Eragon se zamračil. "Je to mnohem složitější, než jsem myslel."
"Přesně tak," řekl Brom důrazně. "A pokud nebudeš rozumět tomu, co děláš, může se stát, že zkusíš něco příliš velkého a zemřeš." Otočil se v sedle a sehnul se, aby ze země sebral hrst kamínků. S námahou se narovnal, pak kameny odhodil a ponechal si jen jeden. "Vidíš tenhle kamínek?"
"Ano."
"Vezmi si ho." Eragon to udělal a zíral na něj. Nic zajímavého. Kámen byl temně černý, hladký a veliký jako nehet jeho palce. Na cestě se takových válely stovky. "Tohle bude tvoje cvičení."
Eragon na něj nechápavě pohlédl. "Nerozumím."
"Samozřejmě, že ne," řekl Brom netrpělivě. "Proto ti to vysvětluji. Teď zmlkni, nebo se nikdy nikam nedostaneme. Chci, abys zvedl kámen ze své dlaně a co nejdéle ho udržel ve vzduchu. Použiješ slova stenrreisa. Zopakuj je."
"Stenr reisa."
"Dobře. Jeď napřed a zkoušej to."
Eragon se mrzutě soustředil na kamínek a v duchu hledal zlomek síly, která se v něm rozpálila předchozího dne. Díval se na kámen, ale ten se ani nepohnul. Byl zpocený a otrávený. Jak to mám udělat? Nakonec zkřížil ruce na prsou a vybuchl: "To nejde."
"Ale jde," řekl Brom chraplavě. "Co je a není možné, tady říkám já. Poper se s tím! Nevzdávej se tak snadno. Zkus to znovu."
Eragon se zamračil, zavřel oči a odložil stranou všechny rušivé myšlenky. Zhluboka se nadechl a zašmátral ve vzdálenějších koutech vědomí, aby vypátral, kde se jeho síly ukrývají. Hledal, ale našel samé myšlenky a vzpomínky, dokud neucítil něco zvláštního - malý výstupek, který byl, a přesto nebyl jeho součástí. Vzrušeně se do něj ponořil a pokoušel se zjistit, co skrývá. Cítil odpor, zábranu ve své mysli, ale věděl, že na druhé straně se skrývají jeho síly. Snažil se ten zátaras prolomit, ale pevně odolával jeho úsilí. Rozzlobil se a udeřil do něj. Narážel do něj vší silou, dokud se neroztříštil jako tenká tabule skla a jeho mysl se konečně zalila proudem světla.
"Stenr reisa," vydechl. Kamínek se chvěl ve vzduchu nad slabě rozzářenou dlaní. Snažil se ho tam udržet, ale síla jako by se mu vysmekla a vytratila se zpátky za onu zábranu. Oblázek mu měkce přistál v ruce a dlaň pohasla. Cítil se trochu unavený, ale měl z úspěchu radost a šťastně se usmíval.
"Napoprvé to nebylo špatné," prohodil Brom.
"Co se mi to stalo s rukou? Svítila jako lucernička."
"Nikdo to neví jistě," připustil Brom. "Jezdci odjakživa raději vkládali svou energii do té ruky, na které měli gedwëy ignasia. Můžeš používat i druhou ruku, ale s tou to není tak snadné." Na chvilku se na Eragona zadíval. "V nejbližším městečku ti koupím nějaké rukavice, pokud to tam nebude vypadat jako v Yazuaku. Značku sice dobře skrýváš, ale nechceme, aby ji někdo náhodou zahlédl. Navíc možná přijde doba, kdy nebudeš chtít, aby její záře varovala nepřítele."

Úryvek z knihy Lehké Fantastično (Terry Pratchett)

5. dubna 2007 v 16:10 | Metalistka
Výheň plála oslňující oktarínovou září. Galder Počasvosk, vysvlečený do půl těla, s maskou ze zakouřeného skla na tváři, upřel pohled do plamenů a udeřil s chirur­gickou přesností kladivem. Kouzlo v kleštích zaječelo a začalo se kroutit, ale on ho dovedně vytahoval do linky barvy ztýraného ohně.
Kdesi za zády mu zapraskala prkna v podlaze. Galder strávil jejich laděním celé hodiny. V souvislosti s ctižádos­tivým zástupcem, chodícím jako kočka, to bylo celkem moudré opatření.
Dé moll. To znamená, že je vpravo ode dveří.
"Pojď dál, Trémone," řekl, aniž se otočil, a s vnitřním uspokojením zaslechl, jak jeho zástupce úžasem tiše lapl po dechu. "To je od tebe hezké, že jsi přišel. Zavři dveře, ano?"
Trémon s bezvýraznou tváří zavřel těžké dveře. V po­lici, kterou měl vysoko nad hlavou, se v zavařovacích skle­nicích louhovaly všemožné nemožnosti a se zájmem ho po­zorovaly.
Jako ve všech čarodějných pracovnách, i tady to vypa­dalo jako ve sklářské peci, kde se popral vycpávač zvěře s foukačem skla a během zápasu ještě zabili kolemjdou­cího krokodýla (ten visel na řetězech od stropu a páchl kafrem). Všude se povalovaly lampy a prsteny, které by si byl Trémon hrozně rád přetřel rukávem, a zrcadla, do kte­rých by se jistě vyplatilo podívat alespoň dvakrát. V malé klícce neklidně poskakoval pár sedmimílových bot. Na stěně byla rozsáhlá příruční knihovna grimoárů, které si­ce nebyly tak mocné jako Oktávo, ale i tak začaly jiskřit a třást vázacími řetězy, když ucítily pátravý a závistivý pohled mladšího čaroděje. Ta syrová magická síla ho roz­rušila jako máloco, ale odpuzovala ho špína a Galderův teatrální přístup k věci.
Podplatil jednoho ze sloužících a dozvěděl se zajímavé věci. Tak například zelená tekutina, která neúnavně bub­lala ve spleti skleněných trubic na jedné polici, nebyla nic jiného než zelená barva s příměsí mýdla.
Jednoho krásného dne, pomyslel si, to všechno vyhá­žu. A začnu s tím mizerným krokodýlem. Zaťal ruce, až mu zbělely klouby.
"Tak pojď," zahalekal na něj vesele Galder, sundal si zástěru a usadil se do svého křesla, jehož opěradla měla tvar lvích tlap a nohy představovaly nohy kachny. "Poslal jsi mi tohle shrnutí?"
"Shrnutí," pokrčil Trémon bezmocně rameny. "Chtěl jsem vás pouze upozornit na to, že ostatní Řády vyslaly do skundského pralesa své zástupce, kteří mají za úkol pola­pit chybějící Zaklínadlo, zatímco vy jste neudělal zhola nic. Předpokládám ovšem, že pro to máte své důvody, kte­ré nám v pravé chvíli objasníte."
"Tvá důvěra mě zahanbuje," prohlásil Galder.
"Čaroděj, kterému se podaří Zaklínadlo získat, dobude současně velkou slávu jak pro sebe, tak pro celý Řád," upo­zorňoval ho dál Trémon. "Použili k tomu boty i jiné pro­středky a kouzla. Co bychom podle vás měli použít my, mistře?"
"Zdálo se mi to, nebo jsem v tvém tónu zachytil náznak jízlivosti?"
"Ani ten nejmenší, mistře."
"Ani co by se za nehet vešlo?"
"Ani co by se vešlo za ten nejmenší nehet, mistře."
"Výborně. Protože já si myslím, že bychom se tam ne­měli vypravovat vůbec." Galder se natáhl a vzal ze stolu prastarou knihu. Zadrmolil kouzelnou formulku a svazek se s vrzáním otevřel. Knižní záložka, podezřele podobná jazyku, se tiše zatáhla do hřbetu.
Chvilku hledal mezi polštáři, až nakonec vytáhl váček na tabák a dýmku velikosti drtiče odpadků. S dovedností dlouhodobého nikotýnového zavislíka zformoval z tabáku příhodnou kuličku a nacpal ji do hlavičky. Luskl prsty a na ukazováku mu vyskočil plamínek. Zhluboka nasál a slastně vyfoukl kouř. Pak zvedl hlavu.
"Ty jsi ještě tady, Trémone?"
"Vy jste mne dal zavolat, pane," odpověděl mladší ča­roděj klidně. Alespoň podle hlasu to tak vypadalo. Hlubo­ko v šedých očích mu však zahořel ohýnek, který říkal, že má seznam všech malicherností, seznam, ve kterém je za­znamenáno každé posměšné zamžourání, každé otcovské pokárání, každý vědoucí pohled a za jeden každý z nich že se bude Galderův živý mozek koupat rok v kyselině.
"Aha, vlastně máš pravdu. Odpusť zapomnětlivosti starého muže," omlouval se Galder spokojeně. Zvedl kni­hu, ve které listoval.
"Mně se všechno to pobíhání vůbec nelíbí," řekl nako­nec. "Je to sice všechno tak dramatické, létající koberce a podobně, ale to podle mě nemá se skutečnými kouzly nic společného. Vezmi si například sedmimílové boty. Kdyby člověk opravdu potřeboval ujít sedm mil jedním krokem, jistě by nám dal Stvořitel delší nohy... Co jsem to chtěl říci?"
"Nevím, mistře," odpověděl Trémon odměřeně.
"Aha, už vím. Je zvláštní, že nemůžeme v knihovně najít ani to nejmenší o pyramidě v Tsortu. Člověk by si myslel, že tam něco bude, nemyslíš?"
"Za to by měl být knihovník samozřejmě potrestán."
Galder se na něj úkosem podíval. "No, neměli bychom na něj být moc přísní," odpověděl potom pomalu. "Třeba by stačilo zastavit mu příděl banánů."
Chvilku se dívali jeden na druhého.
Galder odvrátil oči první. Přísný pohled upíral na Tré­mona velice nerad. Vyvolávalo to v něm stejný pocit, jako by se díval do zrcadla, které bylo úplně prázdné.
"No naštěstí," pokračoval, jsem našel nějaké údaje jinde. Abych řekl pravdu, přímo ve své skromné knihov­ničce. Jsou to noviny Skřelta Změnokoše, zakladatele našeho Řádu. Jestlipak víš, můj milý mladý a tolik uspěcha­ný příteli, co se stane, když zemře čaroděj?"
"Vysloví se všechna zaklínadla, která nosí v paměti," opověděl Trémon. "To je přece jedna z prvních věcí, které jsme se dozvěděli po vstupu na školu."
"Jenže právě to pro osm Velkých zaklínadel neplatí. Skřelt zjistil, že Velké zaklínadlo si najde úkryt v nejbližší mysli, která je otevřená a ochotná ho přijmout. Postrč mi sem támhle to velké zrcadlo, buď tak laskav."
Galder vstal a došoural se k výhni, která mezitím vy­chladla. Pruh kouzla se však stále ještě pohyboval, chvíli byl nehmotný a chvíli zase hmotný, vypadal jako štěrbina vyříznutá do jiného vesmíru, plného žhavého modrého svitu. Galder jej zvedl z police, vytáhl dlouhý luk a pro­nesl mocná slova. Potom už jen s uspokojením pozoroval, jak se kouzelný pruh natáhl, zachytil na obou koncích zbraně a napnul, až staré dřevo zapraskalo. Pak si pečlivě vybral šíp.
Mezitím Trémon dostrkal stojan s velkým zrcadlem do středu místnosti. Až budu mistrem řádu já, pomyslel si, určitě se nebudu šourat po kobercích v pantoflích.
Trémon, jak už jsme ostatně řekli, cítil, že by se dalo udělat mnoho věcí, kdyby se dostala k moci mladá krev a staré dřevo se vyřezalo, ale v tomto okamžiku byl upřímně zvědavý, co má ten starý blázen v úmyslu.
Možná že by pocítil určité uspokojení, kdyby věděl, že se Galder i Skřelt Změnokoš dokonale mýlili.
Galder několikrát prošel před zrcadlem, které se nej­dřív zakalilo, ale pak se v něm ukázal pohled na skundský prales z ptačí perspektivy. Starý mág se zatvářil soustře­děně, přičemž držel luk tak, že volně nasazený šíp směřo­val ke stropu. Zamumlal polohlasně, ale dost srozumitel­ně několik slov jako - "upravíme podle teploty... pak ode­čteme sílu větru - dejme tomu tři uzly..." a neohrabaným pohybem šíp vypustil.
Kdyby se k tomu mohl vyjádřit zákon akce a reakce, byl by se šíp odrazil od stropu a spadl o několik kroků dál. Jenže příslušného zákona se nikdo neptal.
Mizející šíp zmizel se zvukem, který se absolutně vymyká jakémukoliv popisu. Zněl zhruba jako "dzoinng", které zkušený zvukař alespoň tři dny upravoval na dob­rém mixážním pultu.
Galder odhodil luk stranou a spokojeně se usmál.
"Je jasné, že to teď bude tak hodinku trvat, než tam doletí," vysvětloval. "Pak bude Osmé zaklínadlo jednoduše sledovat jeho ionizovanou stopu až sem, ke mne.
"To je skvělé," přikývl Trémon, ale každý trochu sluš­ný telepat by si při pohledu na něj přečetl třímetrová písmena, která hlásala: Když k tobě, tak proč ne ke mně? Sklopil oči k pracovnímu stolu plnému krámů a zrak mu padl na dlouhý ostrý nůž, který se zdál jako stvořený k to­mu, co se chystal udělat.
Neměl násilí rád, ale v tomto případě se na to docela těšil. Bylo jasné, že na toho, kdo získá Osmé zaklínadlo a v příhodném okamžiku je přidá k ostatním sedmi, čeká jako odměna tajemství tsortské pyramidy a mnoho dal­ších požitků. Trémon neměl v úmyslu promarnit léta mravenčí práce jenom proto, že jednoho starého blázna náhodou osvítil duch svatý.
"Když už musíme čekat, nedal by sis mezitím šálek kakaa?" zeptal se Galder a začal se šourat přes místnost, kde visela šňůra zvonku pro služebnictvo.
"Rád," odpověděl Trémon. Zvedl nůž a potěžkal jej v ruce, aby zjistil, jak je vyvážený. "Musím vám blaho­přát, mistře. Vidím, že na vás bychom si, my mladí, stále ještě museli hodně přivstat."
Galder se zasmál. Nůž vyletěl z Trémonovy ruky tako­vou rychlostí, že se (pravděpodobně v souvislosti s línou podstatou zeměplošského světla) opticky zkrátil a zesílil a zamířil přesně na Galderův krk.
Jenže tam nedoletěl. Místo toho uhnul k jedné straně a začal kroužit kolem Počasvoska tak rychle, že Galder vypadal, jako by měl kovový límec. Starý čaroděj se otočil a Trémon měl dojem, že je mnohem vyšší a vyzařuje z něj tajemná síla.
Nůž se najednou vymrštil nazpět a zarazil se do dveř­ního rámu, sotva několik milimetrů od Trémonova ucha.
"Přivstat, říkáš?" usmál se na něj Galder mile. "Drahý chlapče, ty by sis vůbec nesměl jít lehnout."Dej si ještě kousek stolu," prohlásil Mrakoplaš.
"Ne, já nemám marcipán rád," odpověděl mu Dvoukví­tek. "Kromě toho bych řekl, že je dost nevychované jíst cizím lidem nábytek."
"S tím si nedělejte starosti," uklidňoval ho Vaverka. "Ta stará čarodějnice se tady už několik let neukázala. Říká se, že dostala, co jí patřilo. Prý se o to postaral párek nějakých malých uličníků."
"Ty dnešní děti," zavrtěl hlavou Mrakoplaš.
"Vinu nesou jejich rodiče," zasmušil se Dvoukvítek.
V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné mís­to. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala. Oheň z lékořicových polen hořel v kr­bu velmi špatně. Mrakoplaš se pokusil nasbírat venku ně­jaké suché větve, ale nakonec to vzdal. Dřevem, které na vás mluví, se topí velice špatně.
Říhl.
"Je to nezdravé," zafilozofoval. "Víš, zajímalo by mě, proč to musí být zrovna sladké? Proč ne tmavý chleba a sýr? A nebo třeba salám - tedy řeknu ti, že takové salá­mové kanape...
"Copak já vím?" pokrčil Vaverka rameny. "Babka Zu­bolavá prostě vyráběla jenom cukrovinky. Přál bych vám ochutnat její sněhové pusinky..."
"Já je okoštoval," přikývl Mrakoplaš. "Prohlížel jsem postele a zjistil, že jsou z nich matrace."
"Perník je tradičnější," ozval se Dvoukvítek.
"Co, na matrace?"
"Neblázni," odpověděl mu s převahou Dvoukvítek. "Kdo kdy slyšel o matracích z perníku? Na domy."
Mrakoplaš zabručel. Myslel na jídlo - přesněji na jídlo v Ankh-Morporku. Připadlo mu až směšné, jak mu to mís­to najednou připadalo přitažlivé. Čím byli dál, tím víc ho to táhlo zpět. Stačilo, aby přivřel oči, a viděl všechno do nejmenších podrobností. Jídelní stánky stovky různých národů na trhu. Mohli jste si dát squishi nebo žraločí po­lévku tak čerstvou, že by se k ní žádný plavec neodvážil přiblížit, nebo...
"Myslíš, že by to tady mohlo být na prodej?" zeptal se Dvoukvítek.
Mrakoplaš zaváhal. Už dávno se naučil, že je potřeba dobře si promyslet každou odpověď na Dvoukvítkovy pře­kvapující dotazy.
"Na co?" zeptal se opatrně.
"Přímo z toho páchne zvláštní atmosféra."
"Aha."
"Co to je atmosféra?" zeptal se Vaverka a začal čeni­chat kolem, přičemž se mu na tváři objevil výraz, který říkal, že on to neudělal, ať už je to cokoliv.
"Já si myslím, že je to jeden druh žáby," poučoval ho Mrakoplaš. "Kromě toho to nemůžeš koupit, protože není od koho..."
"No, tohle bych možná mohl zařídit, se souhlasem les­ní rady, samozřejmě," vskočil mu Vaverka do řeči a při­tom se pokoušel vyhnout Mrakoplašově pohledu.
"... a už v žádném případě by sis to nemohl vzít s se­bou, myslím tím, že by se ti ten barák asi do Zavazadla nevešel, nebo jo?"
Mrakoplaš ukázal směrem k Zavazadlu, které se hřálo u ohně a jakýmsi záhadným způsobem se tvářilo jako spo­kojený, ale ostražitý tygr. Pak se s vítězoslavným výra­zem obrátil nazpět k Dvoukvítkovi. Usměv mu okamžitě zmizel.
"Nebo jo?" opakoval nejistě.
Nikdy se tak docela nevyrovnal s myšlenkou, že uvnitř Zavazadla je úplně jiný svět než zvenčí. Samozřejmě že to byl pouhý vedlejší jev jeho celkové tajemnosti, ale Mra­koplaše přesto stále znovu znepokojovalo, když viděl, jak cpe Dvoukvítek do Zavazadla náruče špinavých košil a po­nožek, a když pak znovu otevře víko, leží uvnitř úhledně srovnané hromádky čistého prádla vonící levandulí. Dvoukvítek také cestou nasbíral spoustu zajímavých upo­mínkových předmětů, Mrakoplaš by řekl krámů, ale Za­vazadlo si s nimi bez potíží poradilo. Vešel se do něj i dvoumetrový kůl sloužící k obřadu Drbání prasete a ni­kde z něj nevyčuhoval.
"No, já nevím. Ty jsi čaroděj a měl by ses v tom vy­znat."
"No to samozřejmě, ale zavazadlová magie je vysoce specializovaný obor," odtušil pohotově Mrakoplaš. "Víš, já si ale myslím, že oni by trpaslíci tu chaloupku ani prodat nechtěli, ona je to přece jen taková, taková..." zoufale za­tápal ve výrazech, které znal z Dvoukvítkova slovníku, "... taková turistická atrakce."
"Co je to?" zeptal se se zájmem Vaverka.
"No to znamená, že sem bude chodit spousta lidí, jako je on, a prohlížet si tu chalupu," vysvětloval mu Mrako­plaš.
"A proč?"
"No, protože..." Mrakoplaš znovu zapátral v hlavě "... je to folklór. Je interesantní. Romantická, eňo ňůňo, boží... Je to skvělá ukázka zaniklého lidového umění, za­ložená na dovednostech dávno uplynulých let."
"Vážně?" podivil se Vaverka a užasle se rozhlédl cha­loupkou.
"Jo."
"To všecko, co jsi říkal?"
"Asi jo."
"Pomohl bych vám ji zapakovat."
Pod pokrývkou hustých mračen, která pokrývala větší část zeměplošského nebe, mezitím klidně ubíhala noc. To bylo štěstí, protože až se obloha vyčistí a budou si ji moci prohlédnout astrologové, bude po klidu.
V rozličných částech pralesa mezitím bloudily skupin­ky čarodějů. Chodili v kruzích a začínali být silně nervóz­ní, protože všechny stromy, do kterých naráželi, se jim omlouvaly. Ale ať už je to tak, nebo onak, někteří čaro­dějové se dostali skutečně do těsné blízkosti perníkové chaloupky...
Teď je ovšem nejvhodnější doba vrátit se do rozlehlých budov Neviditelné univerzity, a to přesně do obydlí Šedomila Spolda, který nejen že byl už dlouho nejstarším má­gem Zeměplochy, ale byl rozhodnut jím ještě dlouho zůstat.
V této chvíli byl velmi překvapen a rozrušen.
Několik posledních hodin měl plné ruce práce. Jistě, byl hluchý a nemyslelo mu to už tak rychle jako dřív, ale staří mágové mají vypěstován neobyčejně silný pud sebe­záchovy a vědí, že když se na ně začne zamyšleně dívat vysoká postava v černém, s posledním modelem jednodu­chého zemědělského nářadí přes rameno, je nutno jednat rychle. Služebnictvu dal volno. Dveře zapečetil pastou vy­robenou z drcených jepic a na okna namaloval ochranné oktagramy. Po podlaze rozlil vzácný a nesmírně páchnou­cí olej v ornamentech, které naznačovaly, že jejich tvůrce byl buď opilý, nebo nepocházel z tohoto světa, nebo obojí. Uprostřed místnosti je vidět osmicípá hvězda - symbol Sebraných smyslů, obklopená červenými a zelenými sví­cemi. Ve středu hvězdy stojí podlouhlá truhlice ze dřeva kapraďovité borovice, která se dožívá nesmírného stáří, vyložená rudým sametem, a její okraje jsou lemovány ochrannými amulety.
Šedomil Spold totiž předpokládá, že ho bude Smrť v nejbližší době hledat, ale to už čekal několik desítek let, takže za tu dobu ze svého bytu vybudoval nedobytný úkryt.
Vlezl dovnitř, spustil složitý hodinový stroj na zámku truhlice a zaklapl za sebou víko. Teprve potom se v klidu uvelebil s vědomím, že teď je konečně v naprostém bezpe­čí před útokem jednoho ze svých největších nepřátel. Há­ček byl v tom, že ve svých plánech zapomněl na důležitou úlohu, kterou ve většině příběhů podobného druhu hraje klíčová dírka.
V okamžiku, kdy se spokojeně natáhl, se mu těsně ved­le ucha ozval hlas: ŽE JE TADY ALE TMA, CO?
Zdroj:TADY

Úryvek z knihy Barva kouzel

18. února 2007 v 17:06 | Terry Pratchett
Když se Mrakoplaš probral, zjistil, že ho drak pozoruje. Přesněji řečeno, upíral oči zhruba jeho směrem. Mrakoplaš zasténal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucítil nesnesitelnou bolest v zádech, takže sykl bolestí.
Závojem bolesti a strachu upíral oči na obludu.
Stvoření viselo ze silné větve obrovského suchého dubu vzdáleného několik desítek metrů. Zlatavě bronzová křídla mělo pevně obtočená kolem těla, ale dlouhá koňská hlava na ohebném krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlížela prales.
Bylo to zvláštní, že drak byl napůl průsvitný. Od jeho šupin se sice odrážely sluneční paprsky, ale Mrakoplaš přes jeho tělo rozeznával obrysy větví za ním.
Na jedné z nich seděl člověk, umenšený dračími rozměry na velikost trpaslíka. Byl skoro nahý. Na sobě měl jen jakýsi zanedbatelný kožený pytlík v místě klína, jezdecké boty a na hlavě helmu s vysokým ozdobným hřebenem. Znuděně si mával sem a tam krátkým mečem a rozhlížel se po vrcholcích stromů s výrazem někoho, kdo vykonává všední a otravnou práci.
Mrakoplašovi se začal po noze nahoru pachtit brouk.
Čaroděj přemýšlel, kolik škody může napáchat polohmotný drak. Že by ho mohl jenom přizabít? Mrakoplaš se rozhodl, že tohle raději zkoumat nebude.
Začal se pomalu posunovat po zádech, na špičkách prstů a na patách stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekého křoví. Pak se vztyčil na nohy a rozběhl se mezi stromy jako zajíc. Neprchal s žádným určitým cílem. Neměl ani zásoby, ani koně. Když mezi sebe a draka položil alespoň míli, zapotácel se a vysíleně se opřel o kmen jednoho stromu. Strom na něj v té chvíli promluvil.
"Psst!" řekl.
Mrakoplaš ve strašlivém očekávání zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevýrazné kůry, chomáčů listí, ale zvědavost jej nakonec přinutila ty kotvy opustit. Oči mu nakonec ulpěly na černém meči, který byl zabodnut do větve přímo nad Mrakoplašovou hlavou.
"Tak tam tak hloupě nestůjte," prohlásil meč (a jeho hlas zněl jako zvuk, který vydá velká vinná sklenka, když budete po jejím okraji jezdit namočeným prstem). "Pojďte mě vytáhnout!"
"Cože?" zeptal se zmámený Mrakoplaš a hruď se mu stále ještě bouřlivě zvedala.
"Vytáhněte mě," opakoval Kring. "Buď mě vytáhnete, nebo strávím další milion let v uhelné sloji. Vyprávěl jsem vám už o tom, jak mne hodili do jezera v -"
"Co se stalo s vostatníma?" zeptal se Mrakoplaš a stále se vysíleně opíral o kmen stromu.
"No, ty přece dostali ti draci. Koně taky. A tu bednu. Mě taky, jenže Hrun mě upustil. Vy ale máte štěstí!"
"Nó -" začal Mrakoplaš. Kring si ho nevšímal.
"Řekl bych, že budete pospíchat, abyste je co nejdříve osvobodil, že?" dodal.
"No... jo, i když -"
"Tak mě laskavě vytáhněte a můžete jít."
Mrakoplaš zíral na kouzelný meč. Myšlenka na záchrannou akci byla uložena v jeho mozku tak vzadu, že jestli bylo něco na nejnovějších odvážných teoriích o podstatě a tvaru vícerozměrné mnohočetnosti vesmíru, byla vlastně úplně vpředu, jenže kouzelný meč, to byl neobyčejně cenný předmět...
A před sebou má dalekou cestu za domovem... ať už ho nalezne kdekoliv.
Vyškrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po větvi k meči. Kring držel ve dřevě jako vrostlý. Mrakoplaš ho chytil za rukověť a táhl, až se mu před očima dělaly hvězdičky.
"Zkuste to ještě jednou," dodával mu meč odvahy.
Mrakoplaš zasténal a zaskřípal zuby.
"Mohlo by to být horší," prohlásil Kring. "Mohla by to být kovadlina."
"Yaark," zachrčel čaroděj a vzklíčila v něm obava o budoucnost třísel a pupku.
"Kdysi jsem prožíval mnohorozměrný život," prohlásil meč.
"Ungh?"
"Měl jsem totiž mnoho jmen, víte?"
"Úžasné," řekl Mrakoplaš. Čepel konečně vyklouzla ze dřeva on se zapotácel dozadu. Meč byl překvapivě lehký.
Když se mu podařilo slézt zpátky na zem, rozhodl se, že meči oznámí, co je nového.
"Já si vůbec nemyslim, že to s tou záchranou je dobrej nápad," začal oklikou. "Myslím si, že bysme se měli nejdřív vydat do nejbližšího města a dát dohromady záchrannou výpravu."
"Draci ale mířili na Střed," prohlásil King. "No, v každém případě můžeme začít s tím, který sedí támhle na stromě."
"To teda lituju, ale -"
"Přece je nemůžete ponechat jejich osudu!"
Mrakoplaš vypadal překvapeně. "Ne?" zeptal se.
"Ne. Podívejte se, budu k vám upřímný. Pracoval jsem s lepším materiálem, než jste vy, ale nemám na vybranou. Buď s vámi, nebo... Strávil jste někdy milion let v uhelné sloji?"
"Hele, já -"
"Takže jestli se okamžitě nepřestaneš hádat, tak ti useknu hlavu!"
Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se jeho vlastní paže zvedá a ohýbá, a vzápětí si čepel, ostrá jako břitva, pobrukovala necelý centimetr od jeho krku. Pokusil se přinutit prsty, aby se otevřely a meč upustily. Marně.
"Ale já neumím být hrdina!" vykřikl zoufale.
"Rád vás to naučím."
Bronzovému Psephovi se z hloubi hrdla vydralo pomalé zadunění.
Drakojezdec K!sdra se naklonil kupředu a zahleděl se přes mýtinu.
"Vidím ho," přikývl. Lehce seskočil z větve na zem a už ve skoku tasil krátký meč.
Potom se dlouze zadíval na přicházejícího muže, který, jak se zdálo, opouštěl jen velice nerad svůj úkryt mezi stromy. Byl ozbrojen, ale drakojezdec si se zábleskem zájmu všiml podivného způsobu,jakým držel meč. Nesl ho v natažené ruce, daleko před sebou, jako by se bál, že ho někdo uvidí v jeho společnosti.
K!sdra potěžkal svůj vlastní meč a rozpínavě se usmál na čaroděje, který se k němu šoural sále blíž. Pak se na něj vrhl.
Později si z boje vybavil jen dvě věci. Nemožný způsob, jakým vyletěl čarodějův meč vzhůru, aby zachytil jeho ránu. Obě zbraně se srazili s takovou silou, že K!sdrovi vypadla zbraň z ochromených prstů. Tou druhou věcí, která jak tvrdil, byla skutečnou příčinou jeho porážky, byl to, že si čaroděj při boji zakrýval volnou rukou oči.
K!sdra uskočil dozadu, aby se vyhnul dalšímu útoku, zakopl a upadl na trávu jak dlouhý, tak široký. Psepha se zavrčením roztáhl svá velká křídla a spustil se ze stromu.
V následující vteřině skočil čaroděj k ležícímu drakojezdci a vykřikl: "Řekni tý obludě, že jestli mě spálí, tak na tebe pustim meč! Udělám to! Pustim ho! Rychle mu to řekni." Hrot černého meče se vznášel K!sdrovi těsně nad krkem. Zvláštní bylo, že čaroděj s mečem očividně bojoval, a zdálo se, že si zbraň sama pro sebe něco pobrukuje.
"Psepho!" zvolal K!sdra.
Drak vzdorně zařval, ale v posledním okamžiku vybral střemhlavý let, v jehož nejspodnějším bodě se chystal ukousnout Mrakoplašovi hlavu, a s hromovým pleskáním křídel se vrátil na svůj strom.
"Mluv!" zaječel Mrakoplaš na ležícího drakojezdce.
"Co bys rád slyšel?"
"Co?"
"Povídám, co chceš slyšet?"
"Kde jsou mí přátelé? Myslím Barbara a toho malého mužíka."
"Řekl bych, že je odnesli na Wirmberg."
Mrakoplaš divoce zápasil s mečem a pokoušel se uzavřít vědomí před Kringovým krvežíznivým bzukotem.
"Co je to Wyrmberg?" zeptal se.
"Wyrmberg je jediný na světě. Je to Dračí dům."
"Předpokládám, že tys tady čekal, abys mě tam vodnes taky, co?"
K!sdra nedobrovolně vykřikl, když mu hrot meče roztrhl kůži na ohryzku a vymáčkl z ní korálek krve.
"Takže vy se schováváte, nepřejete si, aby se lidé dozvěděli, že máte draky, aha?" pronesl výhrůžně Mrakoplaš. Drakojezdec se zapomněl a chtěl přikývnout, a kdyby se byl v poslední chvíli nevzpamatoval, byl by si sám podřízl krk.
Mrakoplaš se zoufale rozhlédl a uvědomil si, že se cestě do Dračího domu bohužel asi nevyhne.
"Tak dobrá," prohlásil nakonec tak lhostejně, jak to jenom dokázal. "Tak mě koukej vzít na ten tvůj Wyrmberg, jasný?"
"Jenže já tě tam měl přivézt mrtvého," zamumlal neochotně K!sdra.
Mrakoplaš se na něj podíval a pak se pomalu usmál. Jeho úsměv byl široký, šílený a bez špetky veselosti. Byl to ten úsměv, který většinou doprovázejí malí říční ptáčci, pochodují v něm sem a tam a vyzobávají mezi zuby zbytky.
"Živej musim stačit," prohlásil Mrakoplaš. "Když mluvíme o tom, kdo by měl bejt mrtvej,uvědom si, čí meč je v který ruce."
"Jestli mě zabiješ, nic už nezadrží Psephu a ten tě zabije!" vykřikl ležící drakojezdec.
"Tak víš co," vyzkoušel čaroděj znovu účinek úsměvu, "budu z tebe vodsekávat kousky!"
"Tak dobrá," vzdal se nakonec K!sdra. "myslíš si, že si to nedovedu představit?"
Pomalu se vysoukal zpod hrotu meč a zamával na draka. Ten znovu rozepjal křídla a pustil se k nim klouzavým letem. Mrakoplaš polkl.
"To chceš říct, že musíme letět na tomhle?" zeptal se. K!sdra, s hrotem Kringu stále ještě pod bradou, se na něj pohrdlivě podíval.
"Jak jinak by se člověk dostal do Wyrmbergu?"
"No to nevim, jak asi?" podíval se na něj s nadějí Mrakoplaš.
"Chci tím říci, že jiný způsob neexistuje. Buď letět, nebo nic."
Mrakoplaš si znovu prohlédl draka před sebou. Docela zřetelně viděl dračím tělem pomačkanou trávu, na které obluda ležela, ale když se opatrně dotkl jedné šupiny, zdála se mu hmotná až dost. Draci by měli být buď úplně skuteční, nebo by neměli existovat. Drak, který existuje jen napůl, je horší než neočekávaný extrém.
"Nevěděl sem, že sou draci průhlední," řekl.
"Vážně?" podivil se K!sdra.
Protože ho Mrakoplaš držel za pás, vyškrabal se neohrabaně do sedla. Když se čaroděj v dost nepohodlné póze usadil za ním, přesunul své sevření na dračí postroj a jemně pobídl drakojezdce hrotem meče.
"Už jsi někdy letěl?" zeptal se drakojezdec, aniž se ohlédl.
"Na něčem takovém nikdy."
"Chceš cucavý bonbón?"
Mrakoplaš spustil oči z temene muže před sebou a podíval se na sáček červených a žlutých cukrátek, které mu nabízel přes rameno.
"To je nezbytný?" zeptal se s podezřením.
"To je tradiční," odpověděl mu K!sdra. "Posluž si."
Drak vstal, těžkopádně zadusal loukou a nakonec se vznesl do vzduchu.
Jako každý, i Mrakoplaš míval ošklivé sny o tom jak se kymácí na nějakém neurčitém místě strašlivě vysoko. Z té výšky pozoroval potrhanými mraky krajinu, která pod ním ubíhala se strašlivou rychlostí (v tomhle okamžiku se většinou budil, zbrocený chladným potem. Jak by byl v těch chvílích zděšen, kdyby věděl, že to není běžná zeměplošská můra, ale vzpomínky na budoucnost. Události, které ho očekávaly, byly tak strašlivé, že vytvořily rezonanční uzel v celém jeho životě, prakticky až ke kolébce).
Tohle sice nebylo to samé, ale byl to dokonalý trénink.
Psepha se vznesl do vzduchu po sérii skoků, které lámaly páteř. Na vrcholu nejvyššího z nich se zašustěním roztáhl křídla a s hromovou ranou, která otřásla okolními stromy, je napjal.
Pak země pod nimi zmizela. Psepha se najednou začal elegantně vznášet a na jeho křídlech, která se podobala průsvitnému, zlatému filmu, se odráželo slunce. Mrakoplaš udělal tu chybu, že se podíval pod a s hrůzou zjistil, že průhledným dračím tělem vidí dole vrcholky stromů. Hodně hluboko. Při tom pohledu se mu žaludek smrskl jako ústřice pokapaná citronem.
Zavřel oči, ale moc mu to nepomohlo, protože to naopak pobídlo do trysku jeho obrazotvornost. Nakonec to vyřešil kompromisem. Upřeně hleděl nalevo dolů, do míst, kde ve střední vzdálenosti ubíhaly špičky prales a počátek močálů, které byl schopen pozorovat téměř bez úzkosti.
Ucítil náraz větru. K!sdra se napůl otočil a vykřikl přes rameno: "Pohleď, Wyrmberg!"
Mrakoplaš pomalu narovnal hlavu a dal si dobrý pozor, aby nechal Kring opřený o dračí hřbet. Uslzenýma očima před sebou spatřil nesmyslně obrácenou horu, která se tyčila nad zalesněným údolím jako trubka nad mechovou mísou. I z téhle vzdálenosti spatřil ve vzduchu jemný oktarínový svit, který musel indikovat stálý magický tok v síle alespoň - a teď Mrakoplaš vyděšeně polkl - několika miliPrimů! Přinejmenším!
To snad bylo lepší dívat se na zem. Rychle odvrátil oči a uvědomil si, že už pod sebou nevidí zem, že drak už není průhledný. Jak se blížili v širokém oblouku klouzavým letem k Wyrmbergu, drak nabýval stále solidnější formy. Vypadalo to, jako by se tělo obludy pomalu naplňovalo zlatistou mlhou. Ve chvíli, kdy se Wyrmberg objevil přímo před nimi a bláznivě se Mrakoplašovi kýval před očima, byl drak stejně skutečný jako ta skála před nimi.
Mrakoplaš měl dojem, že ve vzduchu zahlédl podivné tetelení, jako by z hory něco vyletělo a dotklo se letícího zvířete. Měl podivný pocit, že to něco způsobilo, že se drak stal opravdovějším.
Wyrmberg se před nimi postupně měnit ze vzdálené hračky v několik bilionů tun kamene, zavěšených mezi nebem a zemí. Čaroděj už viděl malá políčka a les na jeho vrcholu, droboučkou řeku vytékající z jezera a její konec - vodopád padající přes okraj plošiny...
Udělal tu chybu, že sledoval dráhu padající vody očima, a tak tak se v poslední chvíli zachytil šupinatého hřbetu.
Sluncem ozářená plošina na vrcholu obrácené hory se k nim blížila stále rychleji. Drak ani v nejmenším nezpomalil.
Když už se před nimi hora tyčila jako největší plácačka na mouchy na světě, uviděl Mrakoplaš ústí jeskyní. Psepha zamířil přímo do jednoho z nich a práce jeho ramenních svalů se zrychlila.
Když je pohltila tma, čaroděj vykřikl. Na zlomek vteřiny zahlédl zamíhání kamene, rozmazaného rychlostí. Pak se drak ocitl znovu ve volném prostoru.
Byli uvnitř jeskyně, větší než by se mělo jakékoliv jeskyni dovolit. Drak, proplouvající nesmírnou prázdnotou, se podobal filigránskému hmyzu, poletujícímu v hodovní síni.
Byli tady další draci - zlatí, stříbrní, černí a bílí, kteří v obrovské dutině podle vlastní chuti poletovali nebo se natřásali na výběžcích skal. Několik dalších draků, zahalených do vlastních křídel, viselo vysoko u klenby jeskyně na obrovských kruzích, zapuštěných do stropu. U stropu však byli i lidé. Když je Mrakoplaš zahlédl, namáhavě polkl, protože ti lidé chodili po obrovské rozloze stropu jako mouchy.
Teprve potom si všiml tisíců malých kroužků, které v řadách křižovaly celý strop jeskyně. Psephův přílet pozorovala se zájmem skupina mužů visících hlavou dolů. Mrakoplaš znovu polkl. Ani za živého boha nebyl schopen vymyslet, co teď.
"No, máš nějaký návrh?" zeptal se šeptem.
"Musíte okamžitě zaútočit," odpověděl mu pohrdavě Kring.
"Proč mě to nenapadlo?" ušklíbl se Mrakoplaš. "Není to tím, že maj všichni samostříly?"
"Mluvíte jako poraženec!"
"Poraženec! Protože budu poraženej!"
"Vaším největším nepřítelem jste vy sám, Mrakoplaši," prohlásil meč.
Mrakoplaš se znovu podíval na usmívající se muže.
Potom se zeptal unaveně: "Chceš se vsadit?"
Než mu stačil Kring odpovědět, změnil Psepha ve vzduchu směr a zavěsil se do největšího stropního kruhu, který se s nimi nebezpečně rozkýval.
"Chceš zemřít hned," zeptal se K!sdra chladně, "nebo se nejdřív vzdáš?" Ze všech stran se ke kruhu stahovali válečníci. Botami s háky se zachytávali v malých kruzích a blížili se podivným, kývavým krokem.
V polici na malém platu přivěšeném pod kruhem bylo vidět několik párů bot s háky. Než mohl Mrakoplaš zasáhnout, svezl se drakojezdec z plazího hřbetu a seskočil na plošinu. Tam zůstal stát a očividně se bavil čarodějovou bezmocí.
V tom okamžiku se ozval slabý, ale neobyčejně významný zvuk, způsobený natažením několika kuší současně. Mrakoplaš se podíval do obrácených tváří tuctu mužů. Co se týkalo módy, nedošel vkus dračích lidí k ničemu lepšímu než k jakýmsi koženým postrojům, doplněným bronzovými ozdobami. Pochvy na nože a meče nosili v obrácené poloze. Ti, kteří neměli helmy, nosili volně rozpuštěné vlasy, které jim ve vánku pod klenbou jeskyně vlály jako mořské řasy. Mezi muži zahlédl Mrakoplaš i několik žen. To, že visely vzhůru nohama, provedlo s jejich anatomií prapodivné věci. Mrakoplaš zíral.
"Vzdej se," ozval se znovu K!sdra.
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby to udělal. Kring zabručel varování a čarodějovi proběhla rukou vlna nesnesitelné bolesti. "Nikdy," vřískl. Bolest okamžitě ustala.
"Samozřejmě, že se nevzdá," ozval se těsně za ním jakýsi dunivý hlas. "Vždyť je to Hrdina!"
Mrakoplaš se otočil po hlase a oči mu padly přímo na chlupaté nosní dírky. Ty patřily k nosu mohutného mladého muže, který visel od stropu s lehkou nedbalostí.
"Jak se jmenuješ, Hrdino?" zeptal se muž. "Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest."
Mrakoplašovou rukou zalomcovala agonie. "J-já jsem Mrakoplaš z Ankhu," podařilo se mu ze sebe vypravit.
"A já jsme Lio!rt Drakopán," odpověděl visící muž a své jméno pronesl se zvláštním hrdelním klepnutím - zvukem, který Mrakoplaš považoval za běžnou součást místní interpunkce. "Jistě jsi mě přišel vyzvat k souboji na život a na smrt!"
"Abych se přiznal, ani ne..."
"Obávám se, že se mýlíš. K!sdro, pomoz našemu Hrdinovi do hákových bot. Věřím, že se nemůže dočkat, až začneme!"
"Ale ne, hele, já tady jenom hledám svoje kamarády. V žádným případě bych nechtěl..." začal vykládat Mrakoplaš, když ho drakojezdec vedl pevnou rukou po malé plošině k sedátku. Tam ho usadil a na nohou mu zašněroval pár hákových bot.
Zdroj:Eknihy
 
 

Reklama