Zajímavé

Králík pokusný....

8. května 2007 v 16:22
POdívejte se na to...je to dost smutné....

Věci nejsou takové jakými se zdají...

20. března 2007 v 18:43 | Metalistka
Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc vdomě bohaté rodiny.
Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru vezdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl:"Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmářea jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva.Proč?? "Věci nejsou takové, jakými se zdají být," odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

Vyčnívající z davu

20. března 2007 v 18:40 | Metalistka
Tohle jsem našla někde na internetu...přečtěte si to celé.....
Dívka plná zoufalství kráčí po mostě plném lidí. Nikdo si jí nevšímá a kolemjdoucí do ní vráží, jako by ani neexistovala. Ten, kdo si jí všimne, na ni ukazuje a směje se. Je odlišná než všichni ostatní. Má havraní vlasy, tmavé vlasy, světlou pleť a oděna v černé. Oči má zvýrazněné černou tužkou a vůbec je jiná než ostatní. Nikdo ji nemá kvůli tomu rád. Nikdo nechce vědět, jaká je ve skutečnosti. Je jim to celkem jedno. Nikdo se s ní nabyví, pokud jí zrovna nechce ublížit. Vždycky na ni pokřikovali a nadávali jí nebo ji přehlíželi. Po tváři jí stéká slza a bere s sebou i černou tužku, kterou má na očích. Chtěla by se rozběhnout. Rozběhnout pryč a křičet! Vykřičet ze sebe všechen ten smutek a zlost! Na konci mostu si sedla na zábradlí a opřela se o lampu. Nohy si přitiskla k tělu a objala je.

"Dobrý den!" ozval se u ní hlas malé dívenky.

"Ahoj..." podívala se na ni smutně.

"Vy pláčete?" zeptala se holčička vyjeveně.

"Ano..."

"A proč?" nic nechápala.

"Protože mě to uvnitř bolí..."

"A co Vás bolí?"

"Jak se ke mně lidé chovají...odsoudí mě hned jak mě uvidí..."

"Ale lidé by se podle toho neměli posuzovat..." zamračila se holčička. "Měli by Vás nejprv poznat a pak posoudit, ne?" pousmála se na holčičku a pohladila ji po jejích hnědých vláskách. Po tváři jí stekla další slza.

"Ano, ale mne tak neposuzují...jsem jiná a to je děsí. Nemají rádi jiný lidi. Ty co vyčnívají z davu. Stejně jako jsem já. Dají si mě do skupinky lidí, kteří jsou ti nejhorší a ani jim nedochází, že oni mezi ně mohou patřit také..." zamračila se a po tváři jí stekla další slza.

"Ale to je kruté!"

"Ano, ale takoví jsou lidé..."

"Všichni ne! Moje maminka ne! Ta je jiná!" rozjasnila se holčičce tvář. Znovu ji pohladila po hnědých vláskách. To už k holčičce běží její maminka.

"Eli! Jak si to představuješ! Mluvit s tímhle!" ukázala směrem k dívce sedící na zábradlí mostu. Eli se na maminku vyjeveně podívala. Tak se v ní spletla. Myslela si, že je jiná...vzala svou dceru za ruku a táhla ji od její nové kamarádky pryč. Eli jí ještě se slzou v oku zamávala. Dívka jen zvedla ruku a odešla pryč. Chce to skončit...

"Moje kamarádka..." pláče děvčátko u čerstvého hrobu, který právě zasypali černou hlínou. Položila na hrob rudou růži a rozplakala se ještě víc. Bylo tu přítomných plno lidí už jen proto, aby se pokochali, že se jí konečně zbavili. Ani neznají její jméno. Neobtěžovali se najít něco o ní, aby to napsali na náhrobní kámen. Místo toho jí dali obyčejný dřevěný kříž. Děvčátko se otočilo uslzenýma očima na všechny přítomné. "Zabili jste mi kamarádku!" zavýskla směrem k nim. Její matka na ni jen nepřítomně hledí, když uslyšela její slova.

"Odsoudili jste ji podle vzhledu a ani jste nepomysleli na to, že může být jiná! Já vám řeknu jaká byla! Já ji znala!" vyčítala jim a oči měla zalité slzami. "Byl to anděl! Jen vy jste jí nerozuměli! Byla podle vzhledu jiná! Jen vyčnívala z davu, tak jste ji odsoudili podle toho! Bojíte se jiných lidí! Proto tu teď není!"vyčítá jim.

"Když jsi ji znala, tak jak se jmenovala?" ušklíbl se jeden kluk v davu a všichni se rozesmáli. Holčička se zarazila a pohládla na maminku. "Tak vidíš..."

"Jmenuje se Angela..." pípla potichounku. "Posel boží..." stekla jí po tváři další slza. Všichni si jen odfrkli a odešli. Začínalo pršet. Nechali tam ubrečenou holčičku stát v dešti samotnou. Jen její máma stojí opodál a kouká se na svou dceru, která pláče pro dívku, která byla tak nenáviděna jen pro její vzhled...

Krásný příběh, ale také pravdivý...všude kolem nás jsou lidé, kteří soudí jenom podle vzhledu, ani si přitom neuvědomují, jak ubližují...ale co pořád nechápu, proč tomu tak je? Co z toho mají? Proč tolik ubližují?
 
 

Reklama